Dostat písničky k lidem

Martin Svetlík, Zobrazit na původním zdroji

Bůhví – Dostat písničky k lidem

Kapela Bůhví přichystala na nové desce „Hodina“ pořádné překvapení všem, kteří ji znali už dřív. Skoro to vypadá, jako by se chtěla pokusit o pořádný průlom do českého mainstreamu. Abychom si mohli být úplně jisti, raději jsme si to ověřili přímo u zdroje – kytaristy Martina Hrubého a klávesisty Ondřeje Brzobohatého.

Když jsem před nějakými třemi lety slyšel debutovou desku Bůhví, která nesla název „Akt“, byl jsem na první poslech unešen. Zvuky snad ze všech koutů světa, latina i balkánská dechovka, to vše spojené v tavicí české kotlině chytrými texty Martina Hrubého a Vojtěcha Probsta. Bylo to jako blesk z čistého nebe a tvrdím, že dodnes jsem u nás nic podobného neslyšel. Když jsem se tedy dozvěděl, že Bůhví chystají nový materiál, byl jsem v plné pozornosti. Tvrzení, že se posunuli více ke středu, jsem bral jako pozitivní, ale takový kus cesty jsem nečekal. A tak jsem se pro jistotu zase sešel jak s Martinem Hrubým, tak Ondrou Brzobohatým, abych se jich zeptal, proč nahráli v podstatě čistě popovou desku, proč ji pojmenovali „Hodina“ a jak se vůbec mají. Sice přišli s menším zpožděním, ale málokterá výmluva je dobrá jako ta, že se protáhl koncert v dětském domově.

Máte novou desku. Co vy na to?

OB: Je to celkem „Hodina“.
MH: Máme z toho radost, pořád ještě máme pocit, že se nám to hodně povedlo.
OB: Vzešlo to z naší tříleté práce, během níž postupně ty písničky vznikaly. Nejdřív jsme vůbec nepřemýšleli o tom, že bychom je dali na další desku, to přišlo až později. A i přesto, že se měnili hráči v kapele a my sami přístupem k hudbě, chtěli jsme je dál dělat tak, jak jsme je dělali, a tak vznikl repertoár, který je na desce „Hodina“.
MH: Rostlo to jako dříví v lese.

Zmínil jsi změnu muzikantů. Jak jste k nim přišli, kde a proč?

OB: Ulfa Gjerdingena, našeho basistu, jsme potkali v Ostravě. Tenkrát nás uchvátil tím, jak dokázal propojit show s tím, jak hrál. Šla z něj hrozná energie, tak jsem ho hned oslovil, co dělá a proč tam je, jak žije.
MH: A zjistilo se, že je to náš člověk i po lidské stránce.
OB: Přesně tak. Takže jsme Ulfa povolali do zbraně a ten naší nabídku přijal. Pavel Trojan, který do té doby hrál na basu, se ujal managingu. A Jarda Telenský, který s námi hrál na bicí, chtěl do budoucna působit jen v United Flavour, což jsme museli respektovat. Na jeho místo jsme našli Mikoláše Nopa a našli jsme skvěle. Miki nás posunul zase o kus dál. Je bijec, má hroznou ránu, ale dokáže krásně a citlivě zahrát i na ráfek. V současnosti je rytmika obrovsky silná.
MH: Miki je výtečný muzikant, pochází z muzikantské rodiny a je to na něm vidět. Je to bůh.

Napadají mě ještě další změny – přešli jste pod jiné vydavatelství a hrajete úplně jinou muziku.

MH: To je asi ta největší změna.

Co z toho je příčina a co je následek?

MH: Změny v sestavě jsou určitě příčina toho, že se změnil styl.
OB: Mohli jsme si najednou dovolit mnohem víc věcí. Když máš muzikanty, kteří dokážou zahrát prakticky cokoliv, tak přístup k muzice i multižánrovost, kterou tím získáváš, je úžasná.
MH: A to zase souvisí s tím, že nás vydává ten, kdo nás vydává, protože ho zaujalo to, co v téhle sestavě hrajeme. Všechno souvisí se vším.

První deska „Akt“ vám vyšla u Sony, „Hodina“ ale vychází u EMI. Proč?

MH: My jsme si „Akt“ vydali sami a Sony ji pouze distribuovali.
OB: Teď u EMI máme kompletní servis, na rok podepsanou smlouvu, tak uvidíme, jak bude ta spolupráce vypadat. Zatím jsme v očekávání. Ale desku máme, to je důležité. Z naší strany je nejdůležitější jejich přístup k uměleckému procesu. Nikdo nám nezasahoval do toho, jak mají ty písně na desce vypadat, nikdo z vydavatelství na nás ve studiu nedohlížel, aby to bylo takový a makový. Máme volnou ruku a to považuji za ideální. Doufám, že ta liberálnost vůči nám bude pokračovat i v rámci dalších procesů, které se budou odehrávat mezi námi a vydavatelstvím.
MH: Každopádně jsme vděční našemu vydavatelství, že jsme tu desku mohli nahrát a že nám na to poskytli prostředky. Na nové desce jsem se těšil na píseň „Vprostřed léta“, ale ta chybí. Znamená to, že jste měli z čeho vybírat?MH: Ano, vybírali jsme. „Vprostřed léta“ jsme měli v plánu na desku nahrát…
OB: Dokonce jsme ji i s chutí nahrávali, vyloženě jsme se na ni těšili. Nakonec ale slovo producenta Yardy Helešice bylo silnější než veškerá naše iniciativa.
MH: Problém byl v tom, že jsme nahráli basu, bicí tak, jak jsme to měli zaranžované ve zkušebně, ale pak, když jsme nahráli zbytek – zpěv a nástroje, jsme zjistili, že s tím nejsme spokojení, že by to chtělo nahrát jinak a na to už nebyl čas. A vlastně se nám těch dvanáct písní i docela hodilo, protože album se jmenuje „Hodina“ a dvanáctka je tomu taková příhodnější, symboličtější.

Co se týče změny stylu – na „Aktu“ jste tomu říkali Czech World Music, teď jste daleko víc ve středu…

OB: To souvisí s tím, o čem jsem už mluvil. Člověk se neustále vyvíjí a my jsme postupně začali přicházet do zkušebny s písněmi, kterým už neslušel kabát balkánské muziky nebo latiny. A hlavně jsme si říkali, že tohle už jsme si vyzkoušeli. Není to ani tak hledání stylů, který by nám šel lépe. Spíš jde o určitou představu, že písnička, kterou napíšeš, by měla znít určitým způsobem. A v téhle sestavě je už úplně jedno, jestli to bude víc funky, rock nebo soul, protože se můžeme nechat inspirovat jakýmkoliv žánrem a nejsme svázaní nějakými škatulkami.
MH: Pro nás byla world music taková učebnice. Muzikant se na ní spoustu věcí naučí. Zkusit si to, naučit se to zahrát a přijít na to, jak ty lidi přemýšlejí, jak si počítají atd., je pro muzikanta přínosné. Ale jednou jsme si to vyzkoušeli a chtěli jsme si zkusit zase něco jiného.
OB: Ale nemyslíme si, že by v tom měl někdo vidět nějaký zmatek v žánru. My jsme tím docela typičtí, od každého si bereme něco a dáváme tomu jednotící prvek, což je vyváženost hudby a textu. Trváme na tom, aby ten text měl nějaký význam, aby byl sdělný, což se nám snad docela daří. Není to chaos, ta kapela má co hrát a ví, jak to hrát.
MH: Ono ani předtím to nebyla čistá world music, hráli jsme třeba kubánskou hudbu, ale s českým textem. Tudíž to nebylo hraní si na to, že jsme Kubánci. Nemysleli jsme si, že hrajeme tak, jak by hráli oni. Pro nás je typické, že máme text, na který je kladený velký důraz. A může to být v kombinaci s world music, jako to bylo předtím, nebo teď víc s popem. Tím to drží pohromadě, těmito styčnými body, i s „Aktem“.

Před třemi roky jsem se vás ptal, jestli s tak jinou muzikou, jaká byla na „Aktu“, prorazíte. Pojďme to aktualizovat. Nebojíte se, že se v té středové vlně ztratíte?

OB: Sami v sobě určitě ne.
MH: A mezi ostatními kapelami taky ne. Já třeba osobně neznám moc českých kapel, které by kladly stejný důraz jak na muziku, tak na text. Hodně kapel hraje podobnou muziku, ale zpívají anglicky. A pokud už jsou ty texty česky, tak je to většinou utrpení. Samozřejmě jsou české kapely, které obdivuji pro jejich texty, ale ty bych spočítal na dvou prstech. Právě české texty jsou naše hlavní deviza proti spoustě kapel, které jako my hrají střední proud.

Myslíš, že text stačí na to, abyste se prosadili? Zvlášť pokud se i vaše publikum bude posouvat víc do středního proudu? Myslím víc šestnáctiletých děvčat…

MH: Já myslím, že posluchač, který není muzikant, vnímá textovou stránku víc než hudební, nebo minimálně rovnocenně. Vím to i ze svého okolí. První, čeho si vždycky na nějaké nové písničce z rádia moji spolužáci na gymplu všimli, byl blbej text. Slyšels to? To je strašný, tahleta věta. Toho si všimne každý. Naopak hodně lidí mělo oblíbené kapely, které muzikantsky hrály úplně strašně, to nikomu nevadilo. V muzice jde jít do takové hloubky, že laik – nemuzikant už tak daleko za kapelou nejde. Pro něj je spíš důležité, co mu ta kapela říká, jak se vyjadřuje, a to je právě hodně dané textem. Takže toho se nebojím.
OB: A navíc si myslím, že není nezbytné plakat nad tím, že se dostaneme do obliby šestnáctiletých holek. Já budu jedině rád. Když naše muzika bude sdělnější širšímu spektru posluchačů a my zároveň zůstaneme spokojení s tím, co děláme, bude to dobrý. Dostat písničky k lidem se sdělností, s jakou je píšeme.

Novou desku produkoval Yarda Helešic. Jak jste k němu přišli?

OB:Přemýšleli jsme, kdo by nám „Hodinu“ mohl produkovat. Já v té době poslouchal „Regeneration?“ a uvědomil jsem si, že se mi líbí, jak je to zvukově specifická nahrávka a že angažovat Yardu by mohl být dobrý nápad. Hned jsem to volal klukům a všichni byli nadšení.
MH: Důležité bylo, že jsme vybírali na základě nových písniček. Věděli jsme, že teď máme materiál, který je víc ve středu, věděli jsme, jaké chceme stylově album udělat a k tomu jsme hledali producenta.
OB: A našli jsme toho nejpravějšího. Vdechl těm písním přesně to, co jsme chtěli.

Co jste od něj vlastně očekávali?

OB: Přesně ten profesionální přístup, který prokázal a hlavně že bude mít čuch na písničku. Že mu půjde o tu píseň jako takovou a ne o nějaké producentské onanie. V tom je asi jeho největší přínos. Vždycky se zajímal jen o píseň, o to, co jí sluší a co jí nesluší. Hodně nad tím uvažoval.
MH: Taky jsme chtěli producenta, který nebude jen krabičkář. Chtěli jsme člověka, který rozumí harmonii a vůbec hudbě, protože i my jsme vystudovaní muzikanti. Potřebovali jsme si s ním rozumět. A taky jsme chtěli kytaristu. Já jediný nejsem studovaný kytarista, dělal jsem na Ježkárně tvorbu textu. S kytarou si zkrátka nejsem úplně jistý, a tak jsme chtěli někoho, kdo by pohlídal právě kytarové party. Potřeboval jsem je posvětit někým, komu věřím. Jestli jsem se něčeho bál, tak toho, jestli budeme schopní komunikovat, protože jsme se vůbec neznali. Naštěstí hned zpočátku se ukázalo, že je všechno v pořádku a že si rozumíme.

Kam se s materiálem, který máte momentálně k dispozici, posouvají ambice kapely?

MH: Ambice se asi nikam neposunuly. Od začátku děláme muziku s ambicí, že chceme hrát, koncertovat. Naším cílem a snem je jezdit po Česku a koncertovat pro pokud možno zaplněné sály. Doufám, že najdeme publikum v takovém měřítku, aby se nám tohle naše přání splnilo a abychom mohli jezdit a hrát. Všichni jsme muzikanti profesionálové, hudbou se živíme, takže by pro nás všechny bylo příjemné, kdybychom se mohli živit jednou kapelou. Teď je to hodně rozlítané, každý z nás má tři kapely, aby se nějak uživil. A každý sní o tom, že se bude věnovat jedné kapele, které dá všechnu svoji energii a čas a ona ho na oplátku uživí. Tak bychom si to představovali.

© Martin Hrubý, Appmine 2016