Kam se poděly všechny hudby světa?

Martin Svetlík, Musicserver, 6.6. 2007 Zobrazit na původním zdroji

Bůhví, kapela čítající mimo jiné Ondřeje Brzobohatého, zatím do světa díru neudělala, přestože má na svědomí již jednu výtečnou desku. Tak se chlapci rozhodli, že s druhým albem si to trochu pojistí a vydají se více do středu. Bude jim to sice asi „Hodinu“ trvat, ale snad to bude stát za to.

Bůhví pro mne byli jedním z největších překvapení, které jsem za svoji hudebně-novinářskou kariéru zažil. To, že by kapela postavená kolem Ondřeje Brzobohatého (i když ono to tak není, ale o to nejde) hrála world music jako bič, hrála ji dobře a přidávala k ní nezaměnitelný vliv sama sebe, to jsem nečekal ani ve snu. A přesto se tak stalo. Dodnes mi „Akt“, jejich první jakž takž regulérní deska, často hraje v přehrávači. Jestli se to samé povede i „Hodině“, která následuje „Akt“ v diskografii kapely, to je otázka. Můžeme se o tom pouze pobavit nad šálkem kávy. Takže až budete připravení, řekněte a můžeme jet dál. Už před prvním poslechem jsem čekal kus vývoje, koneckonců zdroje blízké kapele hovořily o výrazném příklonu ke střednímu proudu již dlouho a z koncertů také byly takové tendence vidět a hlavně slyšet. Ale Bůhví dodrželi svoji pověst a opět mě výrazně překvapili. Poté, co jsem vyslechl dostatečnou část desky na to, aby mi došlo, kdeže ty loňské sněhy jsou, bylo jasné, že world music se tentokrát nekoná ani náhodou. Když jsem prozřel, musel jsem začít znovu od začátku a čekat něco úplně jiného. A hned to bylo lepší. Přestože se na „Hodině“ ani zdaleka nedočkáte řízných balkánských dechovek nebo vášnivé latiny, určitě se nudou do lokte nekousnete. Bůhví se sice vydali hluboko do středu popových hlubin, ale vyšli z nich bez poskvrny, se zajímavým a neokoukaným pojetím své nové tváře. Stále jsou patrné folkové základy kytaristy Martina Hrubého i všeobjímající hudební cítění Ondry Brzobohatého a co je nejlepší, že dohromady to povětšinou funguje a rozehrává i v rámci středního proudu široké stylové spektrum. Občas převáží kosmopolitní funk, podpořený (pro ty, kdo slyšeli „Akt“: Nelžu vám) temnými elektro-riffy, občas skladby, které jsou opravdu spíše volně zhudebněnými básněmi a z nichž vane jejich éterická lyričnost. Ale zatímco na „Aktu“ se všechny hudby světa slévaly v heterogenní (tedy nesourodý) roztok, „Hodina“ nabízí odzbrojujícím způsobem samozřejmé (tedy homogenní) plynutí a přelévání od arabsky naladěných „Karavan“ s hostující Athinou Langoskou, přes veselou radost na čtyři akordy „Nad strží“ až po klasickou funkovku „Nevim“. Každá z dvanácti skladeb má svoje opodstatnění a důvod být na desce, což je věc, na kterou by měla myslet velká spousta domácích kapel, až bude zase točit nové album. Nakonec jsem svoji čelist dostal zpět pod kontrolu. Když jsem ji zasunul zpět na její místo a v klidu jsem si poslechl „Hodinu“ s očekáváním, které jí přináleželo, musel jsem uznat, že Bůhví udělali krok kupředu. Sice mě nesmírně mrzí, že už neprodukují zábavnou směs různých ingrediencí z celého světa, ale na druhou stranu kapela našla tvář, která ji posune z oblasti sice populárních, ale spíše atrakcí do reálného boje o posluchače a jeho přízeň. Myslím, že odborný psychologický termín pro tento jev je dospět. Jen dětství bývá takové veselejší a lépe se na něj vzpomíná. Škoda ho, ale musíme tam všichni.

Hodnocení alba: 7 / 10

© Martin Hrubý, Appmine 2016