Rozhovor v lednovém Hostivickém měsíčníku
Dobrá muzika musí hrát poezií života
Dva spolužáci z gymnázia Martin Hrubý a Vojtěch Probst stojí za repertoárem originální pražské kapely Bůhví. Nebo také vtipně dokonalé formace PartyLeaders, jejího druhého já, které nás opět pobaví a zahraje na očekávaném maškarním plesu již příští měsíc. Pár otázek jsme položili Martinovi, lídrovi obou kapel.
Dobrý den, Martine, zanedlouho vás opět přivítáme v Hostivici coby hudební doprovod našeho tradičního maškarního plesu. S čím tentokrát překvapíte návštěvníky akce? Na co se mohou těšit?
Dobrý den, Lenko, děkuji vám za otázky. Na váš maškarní bál se moc těšíme, neb překvapenými návštěvníky býváme především my sami. A to z toho, jak nápadití a vtipní při vymýšlení kostýmů vy, hostivičtí, jste! My veškeré síly upřeme do hraní muziky tak, aby pěkně kvapila, ale nepřekvapila. Naším hlavním úkolem je roztančit celou sokolovnu, a proto hodláme opět vsadit pouze na prověřené taneční evergreeny. Experimenty si raději schováme až na náš autorský koncert.
Když jsme u tohoto druhu zábavy, vy osobně jste chodil rád na maškarní a převlékal se do kostýmů? Jaká byla vaše nejoblíbenější maska?
Vzpomínám si, že na základní škole jsem šel na maškarní jako Robin Hood. Na přípravě kostýmu jsem si dal tehdy hodně záležet. Luk a šípy jsem vyráběl celé prázdniny. Vše bylo plně funkční. Pak dlouho nic a teprve v posledních letech si mě kostýmy opět našly. A sice v rámci našeho čím dál častějšího hraní na rozličně žánrově laděných večírcích. Naposledy jsem hrál na „movie party“ v převleku Supermana. Nadprůměrnou dávku exhibicionismu mám vrozenou, takže převlékání do kostýmů mě většinou baví. K roli frontmana to navíc tak trochu patří.
Na hudební scéně se pohybujete už 23. rokem. Jak se podle vás kapela vyvinula? Co vám za tu dobu udělalo největší radost?
Od našeho prvního koncertu na školní Halloween party 31. 10. 1995 se toho v kapele změnilo mnoho. Třeba já jsem se za tu dobu naučil alespoň trochu hrát a zpívat. A také jsem se naučil, jak to zařídit, aby mě doprovázeli jen ti nejlepší muzikanti široko daleko. Takže z party kamarádů se zájmem o muziku se Bůhví vyvinuli v partu muzikantů se zájmem o kamarádství. Autorsky se ale s básníkem Vojtou Probstem, který stál u zrodu Bůhví, snažíme držet stále stejné nitě. Cizelujeme pouze kvalitu našich veršíků, což se neblaze projevuje na jejich kvantitě. Poetika snad zůstává stejná a nikam se nevyvíjí. Leda snad že stárne spolu s námi. Největší radost mám z naší poslední desky „Trojka“, jejíž přivedení na svět byl takový můj malý soukromý heroický výkon.
Co je podle vás dobrá muzika? Vaše písničky jsou v podstatě takový pelmel všeho možného…
Ano, naše písničky jsou pelmel všech možných žánrů. Dobrá muzika je ale na žánru zcela nezávislá, neboli v každém žánru najdete muziku dobrou a spoustu muziky průměrné a špatné. A je úplně jedno, jak vznešenou nebo pokleslou má ten který žánr reputaci. Myslím, že např. ve vážné nebo jazzové hudbě je dobrá muzika zastoupena stejně malým procentem, jako např. v popu, metalu nebo rapu. Dobrá je podle mě ta muzika, která v sobě obsahuje „poezii“. Mám na mysli poezii v neliterárním smyslu toho slova. Poezii „životní“, o které uvažuje např. můj oblíbený Emanuel Frynta ve svých výkladech nazvaných „Zastřená tvář poezie“. Dobrá muzika totiž nepůsobí jen na náš sluch a běžnou vnímavost, dobrá muzika má zvláštní moc uvést nás do těžko pojmenovatelného stavu pohnutí, kdy se v nás děje cosi jako v železe pod magnetem. Jako by síly v našem těle nabývaly nového rozměru a uspořádání.
Práh vnímání této umělecké sugesce máme ale každý nastaven jinak. Jednak vrozeně, jednak intelektuální kultivovaností nabytou vlastním přičiněním. Většina populace bohužel svou schopnost vnímání „poezie“ zřejmě nekultivuje a do stavu pohnutí ji spolehlivě dokáže uvést jen ta nejsentimentálnější forma uměleckého vyjádření, tedy kýč. Kultivovaný vnímatel je zase odkázán pouze na „dobrou muziku“, kýč ho uráží a irituje. „Nejlepší muzika“ pak obsahuje všechny ingredience, pro každého něco, tedy „dobrou muziku“ a zároveň kýč.
My se snažíme dělat „nejlepší muziku“, což se nám absolutně daří. Zaujali jsme již několik málo jedinců z řad kultivované menšiny i primitivní většiny.
Kde hledáte inspiraci? Jaký je vlastně váš hudební vzor, či idol?
Snažíme se inspirovat u všech umělců, kteří nás svou písňovou tvorbou dokázali uvést do onoho stavu „poezie“. Z českých bych rád jmenoval např. tyto: Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Josef Kainar, Jaromír Nohavica, Zuzana Navarová, Robert Nebřenský, Jarda „Traband“ Svoboda, Zdeněk Svěrák, Jaroslav Uhlíř, Petr Skoumal, Karel Svoboda, Adam Svatoš, Tomáš Belko atd.
Zpíváte, jak se říká hezky česky. Nikdy jste neměli světové ambice? Dnešní doba si to v podstatě žádá…
Světové ambice rozhodně nemáme a žádost doby jsme žádnou nezaznamenali. Zpíváme výhradně česky, neboť toužíme po poezii. A dostat do písně poezii je v rodném jazyce těžké, ale možné. V cizím téměř nemožné. Patříte-li též k té hrstce hledačů životní poezie, zaposlouchejte se do naší tvorby. Možná v ní nějakou objevíte.
Vydali jste tři alba, jak byste je zhodnotil?
Jako Czech World Music byla označována první deska „Akt“ (WIND, 2004). Mísily se na ní vlivy kubánské, balkánské, orientální, ruské i afro-americké hudby. Žánrově ukázněnější bylo druhé album „Hodina“ (EMI, 2007), směřující k pop music. „Trojka“ je směs písní vážných i veselých, epických i lyrických, úderných i něžných, které doufám spojuje náš trochu specifický smysl pro humor v textu a řemeslný nadhled v hudbě. Žánrově se pohybují někde mezi popem a folkem.
Na vaše poslední album Trojka si fanoušci museli počkat skoro deset let. Proč?
Důvodů bylo více. Například absence fanoušků čekajících na novou desku. Pak také možná přehnaná autocenzura výrazně snižující uměleckou potenci. Dále příchod životního období, ve kterém se prioritou stane přikázání: zasaď strom, postav dům, zploď syna! To dá člověku dost zabrat a na nějaké „ejchuchu juchuchu“ nezbývá moc času. A především na to nezbývají peníze.
Máme tu začátek nového roku, je tedy ten správný čas na bilancování… Byl právě uplynulý rok podle vašich představ? Co se vám povedlo a kde vidíte prostor pro zlepšení?
Tento rok mé představy asi i předčil. Tak enormní zájem o naše druhé já, zvané PartyLeaders, jsem nečekal. Díky této monstr-mejdan-mašinérii se povedlo ušetřit nějaké peníze, což nám umožní realizovat další počiny na poli autorské tvorby. Zlepšit by to ale chtělo organizaci času tak, aby nějaký zbýval i na naše vlastní koncerty. V uplynulém roce jsme stihli pouze jeden jediný pražský v Malostranské besedě a pár menších různě po Čechách. Největší událostí na poli mediálním pro nás byla premiéra videoklipu k písni „Silnice“.
Jaké jsou vaše další plány s kapelou Bůhví?
Na jaro chystáme další videoklip, tentokrát k písni „Let balónem“. Chtěli bychom nahrát a vydat nové album a odjet k němu alespoň malou šňůru koncertů. Už teď ale máme téměř všechny pátky a soboty obsazené hraním na svatbách, plesech a firemních večírcích, takže Bůh ví, jak to s Bůhví letos bude. Určitě chceme opět na konci října slavit výročí koncertem v pražské Malostranské besedě a 11. srpna se těšíme k vám na náměstí na In Vino 2018. J
Děkuji za rozhovor.
Lenka Brychtová
