Dům, kde se přestalo žít

Náhlý průvan shrnul prach a ptačí peří
dvě černé kočky vběhly pod stůl bez židlí
když vypáčil jsem dveře prknem zatlučené
domu v kterém už se dávno nebydlí

V puklých oknech vzhůru břečťan se tu plazí
a pozlacený kov se potahuje rzí
Jsou věci které asi nikdy nepochopím
Jsou chyby které pak už zpátky nelze vzít

Vzpomínám si na ty časy
na ten věčnej křik a smích
že ho jen tak něco zhasí
že ztichne nikdy neřek bych

Co býval bazén je teď jáma plná listí
Do shnilé trávy vrůstá letní pavilon
K čemu je teď ptát se – co už sejde na tom
zda šla dřív ona nebo utek od ní on

Jsou domy skromnější a v jejich krbech hoří
Znám domy vzrostlé z mnohem mělčích základů
Jsou různě pevné zdi a stále stejně křehké
je to co z domu teprv dělá dům

Vzpomínám si na ty časy
její záhon narcisů
na náš kánon pro tři hlasy
vlhké tlamy našich psů

Vzpomínám si na ty časy
na ten věčnej křik a smích
že ho jen tak něco zhasí
že ztichne nikdy neřek bych

(věnováno otci mého otce)

Hudba: Ondřej Brzobohatý / Text: Martin Hrubý