Pětiprstý blues

Já nadzved kámen noci, ten lesklej hmyzí kryt,

a zkouším jednu svinku do svejch dlaní polapit.

S tou, co mhouří oči lesklý jako olivín

a znuděně si cucá vlasy hnědý jako kmín,

s tou rád bych, celkem rád bych

si pohovořil o kultuře, třeba o literatuře.

S tou rád bych, celkem rád bych.

Dám si ještě prcka, pak přejde tréma z žen.

Teď si asi všimla, že jsem do ní zahleděn.

Svolněji se však tváří snad i ve sklenici led,

a tak si nejsem jistej, mám-li štěstí pokoušet.

I když rád bych, hrozně rád bych

si pohovořil o kultuře, třeba o literatuře.

S tamtou rád bych, s tamtou rád bych.

Dám si radši pivo a pak pětiprstý blues

a vedle mě už stejně jiná cintá na ubrus.

I tý se sice oči lesknou jako olivín,

jenže jak tak koukám, já bych moh bejt její syn.

I když rád bych, a vlastně rád bych

svez tu husu na kaktusu, pustil šaška do cirkusu.

Hrozně rád bych, hrozně rád bych.

Stejně bude ohon na ruční pohon,

dáš si Michaela Hutchence a oběsíš se na klice.

Lepší pták v hrsti než piča na střeše, ne?

Jo, něco mi říká, abych odešel.

S tou seňoritou vedle jsi tu beztak pro ostudu.

Posledního dvojitýho! …A pak hned pudu.

Dyť se přece nemusíš každý

ráno budit vedle ňáký starý vraždy.

Rád bych, i když rád bych

svez tu husu na kaktusu, pustil šaška do cirkusu.

Hrozně rád bych, hrozně rád bych.

Měl bych jít, než mě přejde tréma z žen,

beztak už tu sedím na dno do skla zahleděn.

A navíc kámen noci už chytá ranní třpyt,

a tak si říkám, lepší bude zas ho přiklopit.

I když rád bych, hrozně rád bych

si pohovořil o kultuře, třeba o literatuře.

S ňákou rád bych, s ňákou rád bych.

(hudba: Martin Hrubý / text: Martin Hrubý)