Bar národů

Jsou lidi, který váběj neónový světla,
že by i smrtihlav z tý záře oslepnul.
Janica v patnácti se v cestě za snem spletla
a místo časopisů zdobí dlouhej pult.

Řízla se do prstu v moc nepříznivou chvíli
a z toho kontraktu už couvnout není kam.
Když ztichne rádio, tak div že nezešílí,
že nemá platnej pas a v kapse ani gram.

Do Baru národů chodí se čekat,
na to co bude, na to co není.
Na lístek zpátky, na prachy z jacka,
nebo i na nový převtělení.

Dimitri z Temešváru vhodil šťastný mince,
už mu to sype, tak co je to za neklid?
Nezná tu nikoho… Co čekat od cizince?
Janici šel tu výhru potmě nadělit.

To Igor u dveří, ten nebude se zlobit.
Už je to dlouho, co se porval do krve.
Ví, že má v Čechách zakázanej pobyt
a vyhoštěnej – to by nebyl poprvé.

Do Baru národů chodí se čekat,
na to co bude, na to co není.
Na lístek zpátky, na prachy z jacka,
nebo i na nový převtělení.

V průjezdu ve výklenku temnějším než bláto
Janica cejtí se jak přišpendlenej brouk.
Tři mince ku jedný pak shrábne Igor za to,
že tuhle existenci do ní pracně vtlouk.

Křehká je noc a ráno ještě křehčí,
chladnej třas pod kůží se mění v tupou zimu.
Dvě piva na závěr to ráno neulehčí
Janici, Igorovi, ani Dimitrimu.

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)