Nadosmrti lhář

On: Jaks mi mohla věřit to, že láskou planu,
když tu dávno každá ví už, že jsem lhář?!
Ona: No to už je tu jasný snad opravdu všem!
On: Jo, nejsi holka první, kterou ukecal jsem.

Ona: Jak já blázen jsem ti mohla vůbec věřit…
On: Že toužim si tě okamžitě vzít?
Jo, řek jsem pár pěknejch lží…
Ona: A věděls dobře, jak mi na nich záleží.

On: Jaks mi mohla věřit to, že láskou planu, když dobře víš, jak kecám?!
Ona: Jo, to teda kecáš.
On: Strašně lžu a kecám.
Ona: Strašně lžeš a kecáš.
On: Jsem nadosmrti lhář.

Ona: Říkal jsi, že rád mě máš a že mě nikdy nenecháš, vlásek že mi nezkřivíš…
On: No a co chceš, byla to lež a teď už to provždycky víš.

Ona: Říkals mi: Chci být jen váš! A dům i konto – vše že máš. Že věřit se ti zkrátka dá.
On: Mně?! Jedině snad, kdo na hlavu pad, by uvěřil někomu, jako jsem já.

Ona: Takže jak jsi o víkendech jezdil k mámě…
On: Jo, máma kdyby žila, byl bych bit.
Ona: A co ten snubní prsten, co z lásky prý byl?
On: Koupil jsem jich tucet, už jen jeden mi zbyl.

Ona: A co jak jsi služebně byl týden v Římě?
On: Já leda v Římě nad Jizerou byl.
Ona: Byla jsem tak naivní!
On: To nejsi sama, já byl taky na i v ní.

Ona: Jak jsem mohla věřit ti, že láskou planeš, když dobře vím, jak kecáš!
On: Jo, to teda kecám.
Ona: Strašně lžeš a kecáš!
On: Strašně lžu a kecám.
Ona: Jsi nadosmrti lhář!

(Hudba a text Martin Hrubý)