Zahrada

Poslední dobou, zdá se mi,
dějou se divný věci.
Ptáci se plazej po zemi,
na hlavu serou šneci.

V jezírku se i v bezvětří
tekutý písky vlní
a cesta k němu nazejtří
zaroste černým trním.

„Jen jste se do sebe zahrabal,“
říká mi doktor s hlavou pštrosí.
„Člověk je zakletá zahrada,
kterou sám v sobě nosí.“
Se sestrou se srstí velbloudí –
s tou dá se mluvit přímo.
„Jen jste sám v sobě zabloudil
a teď jste trochu mimo.“

Tamten pán v bundě péřový
jde po mně bezpochyby.
Chci zmizet brankou ve křoví,
jenomže ta tam chybí.

Jindy se ke mně pěšinou
po písku blížej stopy.
Jak mávnu, tak se rozplynou
a cestu liják zkropí.

„Jen jste se do sebe zahrabal,“
říká mi doktor s hlavou pštrosí.
„Člověk je zakletá zahrada
a je v ní kdesi cosi.“
Se sestrou se srstí velbloudí
maj jasno a jsou v sedle.
„Jen jste sám v sobě zabloudil
a teď jste trochu vedle.“

Však možná, že jen náhodou
v altánku plavou pstruzi.
Psí víno vyje vo-o-ouu,
sochy se motaj v kruzích.

Děje se mi to, nebo zdá?
Například stává se mi,
že zvednu oči ke hvězdám –
skrz mraky vidím Zemi.

„Jen jste se do sebe zahrabal,“
říká mi doktor s hlavou pštrosí.
„Člověk je zakletá zahrada,
člověk je zakletá zahrada,
člověk je zakletá zahrada,
člověk je zakletá zahrada,
tak sbohem a další, prosím!“

(hudba Martin Hrubý / text Vojtěch Probst)