Decentní akt skupiny Bůhví

Lidové noviny, Michal Bystrov,

Decentní akt skupiny Bůhví

Nové album mladé jazz-folk-rockové formace příjemně vybočuje ze stereotypů českého popu Pětičlenná sestava, pojmenovaná po známé knize Josepha Hellera, se svou všestranností odlišuje od většiny pražských klubových kapel. Kromě skvěle zvládnutého muzikantského řemesla ji charakterizuje snaha po obsáhnutí nezvykle širokého spektra hudebních žánrů, důraz na kvalitní a přitom snadno přístupné texty a v také decentní pódiová autorita hned několika frontmanů. Rozdílné osobnosti zpívajících autorů Martina Hrubého (kytara) a Ondřeje Brzobohatého (klávesy) si v jistém smyslu konkurují, zároveň se však výtečně doplňují. Zatímco Hrubý tíhne k lidovým nápěvům východních Slovanů a divadelnosti francouzského šansonu, Brzobohatý obohacuje repertoár o výrazné prvky kubánské a afroamerické muziky. Přičteme-li všudypřítomný duch “externího spolupracovníka” a jednoho z posledních českých bohémů Vojtěcha Probsta, jehož odžité, odpité a odkouřené verše ve stylu “krásných poražených” si kapela odnáší povětšinou přímo od hospodského stolu, získáme vskutku pestrý obrázek.

Samotáři všech zemí Nálepka Czech World Music, kterou kapela vtipně označila svůj hudební koktejl, zahrnuje krojovaný bigbeat, roztouženou vzpomínku na islámský ramadán, rytmus nedočkavé procházky nočním Bělehradem, pohupování ospalé bárky u břehů Havany i poslední výkřik staroměstského štamgasta těsně před vyhozením ze zhasínajícího baru. Skladba Compay Segundo přímo odkazuje na rozverně omšelou atmosféru Buena Vista Social Clubu a zřejmě mimoděk přiznává vliv aranžérského kouzlení Paula Simona, jehož melodie Vampires se nese v podobném duchu. Rudonosý popěvek s názvem Slovo o pluku Igorově pro změnu naznačuje duševní spřízněnost s Jardou Svobodou a Trabandem – jen škoda, že zde říhající tvůrci lehce klesli pod svou nonšalantní laťku. Promarněnou příležitostí se stalo také hostování pianistova otce Radoslava Brzobohatého v recitativu Neděle 10. listopadu. S populárním hercem se tentokrát ke škodě věci zacházelo až moc uctivě – ne že by po vážném přednesu (do zvuku kroků na dlažbě karlínského kostela) musel následovat cimrmanovský “šrapnel” jako v případě duetu Borise Rösnera se skupinou Chinaski, nicméně jisté “shození” by tomuto vzácnému vstupu neškodilo. Mírné odlehčení by ostatně snesl i pěvecký projev obou lídrů: Vždy seriózní Martin Hrubý by se měl občas utrhnout ze řetězu a Ondřej “El Macho” Brzobohatý by zase v bluesové euforii nemusel tolik tlačit na pilu. Tyto snadno odstranitelné nedostatky však naštěstí nemohou přebít fakt, že jde o výrazné hlasy, kterým k dosažení kýžené suverenity postačí absolvování několika větších turné. Skupina Bůhví se na rozdíl od mnoha úspěšnějších skladatelů a interpretů může opřít o stoprocentní muzikantskou souhru a zajímavé příběhy, jimž až na výjimky nechybí hlava ani pata. “Smekla k pozdravu světla přístavů všech kubánských měst, noc je v podřepu, můj vor poslepu míří na Key West,” zpívá opuštěný mořeplavec v písni Než se rozední. “Žiju si na vysoký noze svý barový židle a po lejtku ji hladím dírou na chodidle,” drmolí na druhém konci světa suchozemský ztroskotanec, jemuž život “stojí za garáží s dírou v pneumatice”. Ačkoli by se CD Akt mohlo klidně jmenovat Samotáři všech zemí, spojte se, při jeho poslechu na člověka nepadne nic těžšího než hvězdné nebe z nejrůznějších koutů této planety.

HODNOCENÍ LN: ****

© Martin Hrubý, Appmine 2019